Historie

Historie Drozdova

Historická fotografie

Zbyněk z Hasenburka, řečený Zámořský, daroval v r. 1368 šest hřiven věčného platu na Drozdově augustiánskému klášteru ve Svaté Dobrotivé. Tato zpráva dokládá, že Drozdov patřil pánům Zajícům, ale pro nás je velmi důležitá i z toho důvodu, že to je první písemný doklad o existenci Drozdova. Pokud se v pozdější době objeví zápis jména jako "Drazdov", jedná se s největší pravděpodobností o chybu při přepisu. Jméno obce, odhlédneme-li od pověstí, vychází ze jména majitele, byl to tedy původně Drozdův dvůr. Co se majetkových práv týče, uvádějí některé prameny, že pánům Zajícům patřila pouze část a zbytek měli v držení Medkové z Valdeka. V každém případě však 23. 4. 1557 prodal král Ferdinand II. hrad Točník i s pustým hradem Žebrákem a mnoha dědinami, mezi nimiž byl i Drozdov, Janu st. z Lobkovic. Z počátku 17. stol. se dochovala zpráva, že tu sídlili "hofjägři" zbirožského, točnického a králodvorského panství. V r. 1614 to byl Vilém Materna, v r. 1681 Michal Kholb de Bois a v r. 1686 "hofjager" Kekule. Tato tradice se udržela i do nové doby, když v č. 17, ke kterému později patřilo i č. 107, měla sídlo lesní správa 20. revíru lesů zbirožských. Období 301eté války přineslo jen požáry, bídu, hlad a jiná utrpení. V r. 1640 ves celá vyhořela. Rytíř Jan Kolenec z Kolna udělal v r. 1651 soupis lidí v jednotlivých vesnicích panství, které spravoval. O Drozdově uvádí, že tu žije 36 lidí. Pozdější kronikář ho opravil a tvrdil, že Kolencův soupis není úplný. Je to možné, protože tenkrát ještě nebyla zavedena čísla popisná, což evidenci ztěžovalo a k chybám mohlo dojít i při přepisu jmen. Budu tedy vycházet z té podrobnější zprávy. V r. 1651 se přistěhoval Matěj Šredr, o rok později Jiří Hamota, v r. 1653 pak Andres Zicher a Šimon Pálek. Rozšířili tak počet hospodářů, kteří už zde byli. Než se sem jmenovaní přistěhovalí, hospodařilo se na 7 gruntech, z nichž jeden patřil radoušskému panství a 6 k točníckému. Ty patřily: Vítu Poutníkovi, Martinu Mikovi, Janu Mottlovi, Martinu Čepelákovi, Pavlu Hanzlovi a Tomáši Markovi. Ve vsi bylo kromě toho ještě 5 zpustlých statků: Zímův, Miškovského, Maškův, Bláhův a Evančického. K radouškému panství patřil Tomáš Vítek s 37 strychy polí. Ve 30 lete válce přišel skoro o všechno, neměl žádný potah a z krav, kterých mohl mít 6, mu zbyla jen jedna, alespoň tak je to uvedeno v urbáři z r. 1653. V přiznávací tabul. poddaných gruntů zástavního panství točnického se uvádí, že v r. 1713 bylo v Drozdové 5 gruntů a v r. 1715 jsou uvedení jmenovitě jejich majitelé i po kom grunt získali. Čísla přidělená k jednotlivým usedlostem nejsou čísla popisná, ale pořadová, proto se mi pro náš účel zdají nepodstatná. Za důležitější považuji, že se dá zjistit např. o Vítu Gerstnerovi, který se usadil na statku Víta Koutníka, že ač kovář, řemeslo neprovozoval. Možná proto, že v obcí byl další kovář jménem Štěpán Lancingr. Hospodařil na Maškově gruntě a kovařina mu vynášela 70 zlatých ročně. Na statku hospodáře Martina Miky žil Jan Sládek. Mottlův grunt zůstal v rodině, hospodařili tam patrně bratří Jan a Josef Mottlové, ale hospodářem byl Jan, o Josefovi se píše, že měl jen 2 krávy a "bídně žil z platu". Zímovská chalupa, v předchozí zprávě uváděná jako zpustlá, měla teď svého majitele. Byl jím Řehoř Pálek, který si grunt rozdělil s Tomášem Hormonem. Miškovský statek převzal Václav Weis, Bláhův grunt si rozdělili mezi sebe Matěj Mottl a Matěj Krumphanzl. Čepelákovu usedlost vlastnil Pavel Šebek a Blechův grunt měl Petr Mottl. Po Matěji Šredrovi hospodařila na statku vdova Zálomová, když její muž zemřel. Po Petru Hanzlovi převzal hospodářství Jan Slezák, po Andresu Zicherovi Jan Šoltys. U Masku zůstal statek v rodině, hospodařil na něm Jakub Mašek. Podobně to dopadlo u Václava Pálka, který převzal hospodářství po svém jmenovci Šimonovi. Další Pálek, tentokrát Šimon, obhospodařoval bývalý grunt Jiřího Hamoty. Bývalý pustý statek Jiřího Evančického si rozdělili Václav Mašek a Mikuláš Křikava, u něhož ještě bydleli Kristián Gerstner a Krištof Černý. V "Purgrechtní knize" z r. 1655, fol. 113 se poprvé objevuje jméno rodu Švarců (Schwarz) na statku v Drozdově. Jeho předchůdce Václav Vacek, o němž se píše, že byl velice nedbalý, pole osíval jen z polovice, dluhy dělal jak u panství, tak i jinde. Z té příčiny byl z gruntu propuštěn a na jeho místo vrchnost dosadila Šimona Švarce. Po 301eté válce patřil Drozdov k Točníku. Točnícké panství patřilo císaři a spadaly pod něj ještě vesnice: Točník, Žebrák, Bzová, 20 čísel z Březové, Třenice, Cerhovice, Sedlec, Chlustina, Bavoryně, Chodouň, Zdice, Hředle. V každé obci jmenovala vrchnost rychtáře, který bděl nad pořádkem, ohlašoval robotu, prováděl rozkazy vrchnosti. Odznakem jeho úřadu bylo rychtářské právo. V r. 1708 prodává kapitula u sv. Víta Drozdov, Rpety, Kotopeky, ale není znám kupec. Pořádek do evidence obyvatel vneslo očíslování jednotlivých stavení popisnými šišly v r. 1771. V té době se velmi opatrně udělovalo domovské právo. Vždycky se přihlíželo k tomu, aby žadatel o ně měl tolik majetku, že mohl uživit rodinu. V Cerhovicích se v 18. stol. zavedla taxa 20 zlatých za udělení domovského práva. V menších obcích (Drozdov apod.) se udělovalo zdarma, ale platilo, že se sluší, aby žadatel po kladném vyřízení žádosti zaplatil máz piva. Na samém začátku 19. stol. v r. 1804 pojala obecní rada na svou dobu úžasný nápad, že založí pamětní knihu, kam se budou zapisovat všechny důležité okamžiky ze života obce. Dochoval se ozdobný úvodní list s tímto textem: "Pamětní kniha obce Drozdov, které se nalézají rozličné pamětihodné věci, jenž do této knihy od slova k slovu vtáhnuté jsou, bychom jak my sousedé, tak naši postupcové při obci jistou a neomylnou památku zachovanou měli. Založena nákladem cele slovutné a počestné obce Drozdovské za časů Martina Mottla rychtáře, Jána Škrdlanta staršího obce a Jána Šoltysa, končela roku 1804. Bohužel, zůstalo jen u záměru, který se v tehdejších podmínkách nepodařilo dovést do konce. Přesto se v rozmezí let 1814 až 1846 dovídáme z pamětní knihy některé zajímavé údaje. Např. o vysvěcení kapličky 16. května 1817. Tato kaplička dodnes zdobí náves.


Jagrhauz v Drozdově - dosud neznámé šlechtické sídlo

Přílohy k článku
Jméno souboru Popis Velikost
jagerhaus.docx 324.2 Kb

Továrna na chemikálie v Drozdově

Továrna ne chemikálie v Drozdově

Továrna na chemikálie - lučebny.

Drozdov se může chlubit  tím, že tu stála jediná továrna na chemikálie a umělá hnojiva v celém  okresu. Jak se stalo, že ji nezaložili v poblíž železnice, významné silnice nebo v nějakém větším městě, ale právě tady? Historie této první a v 19 století také poslední chemické továrny na území našeho okresu začíná v 1. polovině 19. století, kdy do Čech přišel podnikatel Jan Röthngshöfer. Věřil v budoucnost chemie a chemického průmyslu a začal v tomto oboru podnikat. V roce 1844 začal v Pyšelích s výrobou žluté krevní soli, potom její výrobu přesunul do Točníku a v roce 1857 do Drozdova. Tuto obec si nevybral náhodně. Koupil zde statek, který bez velkých nákladů proměnil na továrnu, měl zde potřebný vodní zdroj a stavba západní dráhy byla naplánována tak, že  povede přes Žebráka po vrstevnici by vedla pod Drozdovem.Jak sami známe ze života, představy se občas nevyplní a tak se stalo i podnikateli J. Röthlingshoferovi. Nejdříve se dostal do sporu s majiteli okolních lesů, kteří poukazovali na to, že chemická továrna bude nebezpečná pro své okolí Báli se i kouře, o němž předpokládali, že bude jedovatý, tušili něco o škodlivosti plynů unikajících do ovzduší , ale hlavně se báli o své lesy. Neváhali a podnikali  patřičné kroky na patřičných místech a české úřady žádost pana Röthligshöfera o povolení stavby zamítly. Panu továrníkovi nezbylo nic jiného, než se obrátit se svou žádostí do Vídně.. Tam už známosti majitelů lesů nedosahovaly, a tak povolení dostal a české úřady dostaly příkaz se pod něj podepsat.. Výroba se mohla rozjet arok 1857 se tak stal pro rozjezd továrny velmi důležitý.. Jenže mezi tím došlo ke změně plánů při stavbě železnice a západní dráha se odklonila směrem na Hořovice a tím se Žebrák, ale hlavně Drozdov dostal do ústraní od tehdejšího nejmodernějšího způsobu dopravy.

Největší rozkvět prožívala továrna v létech 1890 – 1895. Její výrobky měly takovou kvalitu, že byly součástí expozice chemického průmyslu na Všeobecné zemské výstavě v Praze v roce 1891. Než se začteme do autentické zprávy z výstavy, nahlédněme trochu pod pokličku  chemické kuchyně a podívejme se, co všechno se v chemické továrně vyrábělo. Původně to byla žlutá krevní sůl, zmiňovaná už v úvodu. Ta se vyvážela i do zámoří. Jedná se o hexakyanoželeznatan draselný, jinak také  ferrokyanid draselný, žlutá krevní sůl, K4[Fe(CN)6], žlutá, na vzduchu stálá práškovitá látka. Používala se např. ve výr. barviv, při kalení ocelí. Název žlutá krevní sůl vznikl díky dávné přípravě této látky: od poloviny 18. století se vyráběla tavením uhličitanu draselného s krví, paznehty a kůží poražených zvířat.

A jak se vyráběla v drozdovské chemičce? Výchozí surovinou byly kosti, z nichž se skutečně využilo všechno. Suchou destilací se vyráběla kyselina octová, zužitkoval se i tuk, který se prodával továrnám na výrobu mýdel a svíček. Rozdrcen kosti se používaly na výrobu klihu a i některá umělá hnojiva vyráběná v té době, měla základ v kostním materiálu. Po suché destilaci zbylo z kostí dřevěné uhlí, ale i pro to se našlo využití. Odváželo se k dalšímu zpracování do Prahy.

Při syntetické výrobě vznikal:

  1. jako destilát surový dřevitý ocet, ten se dále zpracovával na kyselinu octovou.
  2. dřevitý dehet a dřevitý líh

Tímto exkurzem si dovedeme představit co firma Röthligshöfer z Drozdova přestavovala návštěvníkům Všeobecné zemské výstavy v Praze více než před 100 lety. V oddělení, kde byla veřejnost seznamována s výrobou amoniaku – čpaku a síranu amonatého, vystavovala firma „síran amonatý s nádechem rudočerveným“, který nejčastěji přicházel do obchodů. Takový se vyráběl už pouze ve dvou továrnách ( Josef Bosch a chemická továrna v Pečkách).

Vystavovala se také žlutá krevní sůl. K této části výstavy napsal Dr. Julius Stoklasa, že ji od roku 1844 vyrábí pouze firma Röthligshöfer z Drozdova a to asi 1 200q za rok. Většina se spotřebuje v Rakousku – Uhersku, přebytky se vyvážejí. Přesto, že se výroba držela starého způsobu a jako surovina se používal různý odpad ( kůže, vlna, rohy kosti), surová potaž a železo, dosahovalo se výborných výsledků. Žlutá krevní sůl z Drozdova obsahovalo 96 – 97% ferokyanidu draselného. Důkazem kvality výrobku byly vystaven „velké pěkné hrozny krystalů“ krevní soli.

Drozdovská firma vystavovala i vedlejší produkt své výroby, tzv. „uhel krevný“ Ten nacházel upotřebení  v továrnách na výrobu parafínu a ještě odbarvoval jako spodium( živočišné uhlí).

Zpracování kostí probíhalo v drozdovské továrně podle nového , moderního způsobu extrakcí benzínem bez tlaku od roku 1881. Tento způsob vynalezl Bedřih Seltman a první extrakce se uskutečnila právě v Drozdově a teprve pak byl tento způsob výroby zaveden v Kolíně a Pečkách.

Výsledky práce drozdovské továrny na lučebniny, kostní moučku a spodium, jak byla na Všeobecné výstavě uváděna dokazovaly, že kvalitní a moderní výrobky se dají dělat i v malých provozech.. Drozdovská továrna byla jmenována mezi největšími chemickými továrnami, ale velikostí byla až na 12. místě. Po době rozkvětu nastal čas stagnace, ale kyselina octová se v Drozdově vyráběla až do roku 1926. Ve 30 letech dvacátého století tu pracovalo dvacet dělníků. Výrobu usnadňoval parní a elektrický pohon, ale chyběl výchozí materiál, byl nedostatek kostí a sláva firmy J. Röthligshöfer pomalu zanikla.


Kaplička sv. Jana Nepomuckého

Kaplička sv. Jana Nepomuckého snímek

Kaplička sv. Jana Nepomuckého na návsi v Drozdově je pozoruhodná stavba. Věřte, nevěřte, ale přesný datum založení se neví. Pravděpodobně se bude jednat o  konec 18. století nebo začátek 19. století. To je zpráva ze starých kronik. Ale ví se docela přesně, neboť je to doloženo zápisem, že dne 16. května 1817 byla slavnostně vysvěcena kaplička u příležitosti umístění sochy Panny Marie, kterou obec zakoupila z darů drozdovských občanů. V té době  již na valené klenbě kapličky, která je postavena  v pozdně barokním slohu, stála socha sv. Jana Nepomuckého.

Tato oslava se stala za úřadování  rychtáře Václava Vinše, který bydlel v č.p.19. Kapličku vysvětili faráři Josef Kubásek a František Kressl, kteří v této době vykonávali duchovní službu na faře v Cerhovicích. Tolik ze zápisů starých kronik. Vrátím se ještě k pravděpodobnému založení naší kapličky. V roce 1817, jak se zmiňuje kronika, již na valené klenbě stála socha sv. Jana Nepomuckého. Mohla tu stát  kaplička již dříve? Jistěže mohla a asi pravděpodobně i stála. Bylo by to možné, protože v roce 1729 probíhaly v celých Čechách velké oslavy svatořečení našeho světce a zemského patrona sv. Jana Nepomuckého.

Nelze popřít, že tento světec získal v lidovém prostředí zcela nové významy, že přijal vlastnosti starých vodních božstev, stal se mocným ochráncem brodů, mostů, rybářů, vorařů, převozníků, rodiček a skrytých tajemství. Kult sv. Jana Nepomuckého začali pěstovat a uvádět v život Křížovníci, kteří sídlili hned u Karlova mostu v Praze a s tímto mostem byli spjati, s místem, kde bylo tělo zmučeného kanovníka vhozeno do Vltavy a kde stála jeho vůbec první socha v Čechách. Podle této sochy jsou odvozovány ostatní, kterých je ve střední Evropě bezpočet. Také kostel sv. Františka na Křížovnickém náměstí se stal hlavním centrem velkolepých svatojánských oslav. Kaplička  a  náves kolem ní se staly místem častého setkávání občanů. Obec se o  vzhled historické stavby dobře stará.Kaplička sv. Jana Nepomuckého

Kaplička sv. Jana Nepomuckého

V roce 2005 - 2008 byla socha sv. Jana restaurována akad. sochařem Janem Turským z Prahy. Celkové náklady byly 729 750,- Kč. KÚ SK se podílel částkou 410.000,- Kč, náklady obce činily 319.750,- Kč. Na valené klenbě stojí kopie z přírodního pískovce. Restaurovaný originál je umístěn ve vestibulu obecního úřadu. V roce 2009 byla kaplička vysvěcena. V roce 2007 byla provedena oprava kapličky a náklady činily 53. 484,- Kč. Od KÚ obdržela obec dotaci ve výši 40. 000,-Kč. Výměnu střešní krytiny provedli   p. Hubáček a p. Zima, zednické práce p. Spurný za pomoci J. Lisého a J.Ešky. Nové dveře zhotovil p. Souček ze Bzové. V dalším volebním období byl zbudován kolem kapličky obrubník s travnatou plochou a osvětlení, které tecnicky i odborně dozoroval       p. F. Nový. Další fotodokumentaci si můžete prohlédnou ve fotogalerii.